Zajatec

Rozfoukat hodinovou ručičku,
asi dopředu posunout čas,
slyšíš mě ty lesní mužíčku?
Já už nedokážu víc nahlas!

Na konci světa zajatcem jsem,
jedna z těch rukojmích zvláštních,
bosky procházejíc se lesem,
šeptajíc hlubiny citů vlastních.

Své city, které nikdo nechápe,
taky nikomu je nikdy nepovím,
nikdo, nikdo je ze mě nevydrápe,
i kdybych měla navěky zůstat
přivázaná mezi olšovím.

Jsem vězeň v opuštěné drezíně,
je tu někdo? Nevidím nic.
Schovaná ve svém vlastním stíně,
na žíhaný papír slova tajíc.

V rákosí hledajíc to neexistující,
to, co ví, že nikdy nebude,
ale přesto na to zůstane věřící,
nic už nenamítej, ty osude.

Připadala si jako zajatec svého nitra,
ale jen čas, pár roků potřebovala,
aby si sama našla pravdivou odpověď,
že taková má být, to je přesně ona.