Kamínek v dlani

Ty kamínku, v mé dlani položený,
ty kamínku tiché vzpomínky,
staletími proudem vody obroušený,
hladký jak úsměv maminky.

Proč hřeješ, když srdce nemáš ?
Proč svírám tě teď pevně v pěsti ?
Co asi sám v mé minulosti hledáš ?
Snad střípek navždy ztraceného štěstí ?

Ty něho v tvrdé slupce zahalená,
nad třpytivé jsi krásné krystaly,
to z nitra tvého mocná síla tryská,
co andělům naladí nebeské píšťaly.

Ty kamínku malý, tajemstvím věků obestřený,
z dob bájných druidů možná neseš vzkaz,
má mysl bloudí hájem v mlhách utopeným
a hledám, sic marně, života smysl zas.

Zůstaň v mé dlani, kamínku oblýskaný,
spoutej mne s dechem celého vesmíru,
dej, ať nebezpečně nezvoní nám hrany,
ať mantry z Tibetu dovedou nás ke klidu.