Chci dýchat

Nebe prošpikované miliony hvězd
a mihotání těch drobounkých světlušek,
ne, mýlíš se, tohle to není žádná zvěst,
jenom trápení mých zmatených průdušek.

Moje duše je snad navěky zavřená
a hnědé oči zabodnuté do té tmy,
marně čekají až shnilý list zčervená,
však marně vzpomínají na ty krásné dny,
co nikdy nebyly.

Zhluboka nadechnout se dehtového vzduchu
a dotknout se toho nenáviděného stínu,
při slabém svitu lampy v tom šumivém hluchu,
možná že někdy se do pevné náruče svinu.

Snad někdy se ucítím tak volná jako ten pták,
ne jak teď, co držíte mě v těch bolavých poutech,
kde je ten klid, kdy sama sebe se nemusím ptát,
k čemu vysedávám ve ztichlých a tmavých koutech?

Tolik kyslíku a mám pocit že se dusím,
jen těkám očima z jednoho na druhého,
pak tou nesnášenlivou hlavou o stůl buším,
připomínajíc člověka tak bláznivého.

Už nechci nic předstírat a falešným pocitem se cpát!
Kdy už konečně dostanu to, co mi máte dát?