Paralyzér

Ždímáš mě
každý den
každým
okamžikem víc
a víc jako
houbu, co se
usadila mi
na rohliku
s máslem

(řiká se jí plíseň)

Znáš mě
vidíš do mě
jako rentgenem
(jako stroj)
jako povinnost

Už není nic
co vyzradit
vyzradit ti víc

Už mě nebaví,
jak tebe nebaví,
ale víš,
asi jsem tam někde
jen trošku
nemocná
dvouletou
památkou
v duši

Kéž jednou
na malou chvilku
bys pochopil,
že nic
nic nejde vrátit

a ani já
nevrátím se
abych se odvážila
změnit se
nebo něco
(možná je to dobře,
možná je to lenost,
možná to tak chtělo
něco vyššího, možná)

.....................

Dvouletá památka
jakoby se stala
rázem současností

Zběžně kouklas'
do kukátka
Příliš zběžně
hlupačko
otevřelas' dveře
a málem
šlas' s ním
do pokojíčku

Zvonil na tebe,
ty za to nemůžeš
(nebo jo?)
Proč zrovna tak?
Proč já?

Zvonil na tebe,
dát ti
výhodnou nabídku
a smál se (ti?)
od ucha k uchu
v kvádru
a švýcarech
s černým kufříčkem
abysis
nemyslila opak

Proběhlo to tebou
jako zásah paralyzérem
sesula ses
s černou tmou přes oči
kostičkovanou

Nemohla si vstát
víš, že ťukal na dveře
a chtěl jen
jeden prstíček
strčit dál

Viděl tě?
Vidělas ho?

..................

Nechci Tě dál budit z tvých
důchodcovských snů
A nechci ani sebe
jenže víš,
musela bych zabít
a to se nedělá
.......................
.................................
..........................................
....................................................

čážšýážšíěčýáčýřř
čřýýřšýáýíáéáý