Naše místo

Konečný řev železných lvů,
asfaltový prostor uprostřed snu.
Ležíc u betonového pilíře mostu dálnice,
slyšíc hluk jejích aut
slyšíc zvuk bzučících lamp,
praskání ohně barelu, večerní kotě Harlemu.
Vidíc bílý svit měsíce,
vidíc zář oblohy temné,
za drátěným plotem, vraků místem
opilý muž sedící s cigaretou.
Cítíc zimu a chlad a modrou zeleň
a štiplavý dým a silniční olej, vůni parfému.
Co, co ty?

Silný nádech chaosu,
uprostřed mého snu.
Ležíc však v bezpečí, však s bolestí,
na polštáři umrlců,
sežehlých sluncem dnů.
Slyšíc kotě říkáš-li, vidíc lidskost já,
ženu mnoha tváří, mnoha masek,
prázdnotou vyplníc ruchem, boříc klidem.
Vidíc úsilí oněch nekonečné,
vidíc úsilí do mraků hnané.
Cítíc teplo i chlad a noční svěžest,
oddech z par a čerstvý vítr
a vůni parfému ne však z ženy, nýbrž z tebe.