Až do vysílení

Dívám se a závidím, totiž to je nádhera,
pomalu vdechuji tu krásnou atmosféru,
nezapomenutelné tóny dnešního večera,
jen chybí tu sklenička vína či likéru.

Její lesklý šat vlníc se při lehkém pianinu,
jak můžou to mít křivky tak dokonalé!
Na jeho důstojné chůzi zrakem svým spočinu,
v obleku dmouc se pevné jeho svaly neskonalé.

Svými ostrými pohyby ten vzduch prořezává,
kde zavání ta jejich kouzelná aroma vůně,
ta vůně, ona je tak strašlivě vyzývavá,
že snad rozpoutá bouři v písečné duně.

Poslední vlnka v tom tangu nekonečném,
rytmus jim ještě oběma duní v těle,
srdce jim buší ve vzrušení horečném,
bolest zabodává se do ní, potácí se otupěle.

Nic netušící ji pevně drží za ruku,
svým úsměvem se ji uklidnit snaží,
zapomíná na walz při tom písklavém zvuku,
nemůže dýchat, nehty zarývá to jeho paží.

Posunkem tváře se jí ptá co se to děje,
dostává strach, má příšernou tuchu,
tělo, hlava, i víčka, celá se chvěje,
v uších má bez přestání hlasitého buchu.

Rozmazaně vidí jeho oholenou tvář,
srdce má až v krku, už nemůže,
vidí oheň, říká si já jsem jeho žhář,
cítí jak spaluje se ta její kůže.

Už neovládá své nohy těžké jak z olova
a neuvědoměle se mu kácí do náruče,
nechce jí ublížit, jak peříčko ji chová
a poslouchá, jestli jí srdce stále tluče.

Neschopen se soustředit neslyší nic,
na hrudi má spící bezvládnou krásku,
rty se mu na těch jejích šíleně chvíc,
se strachem líbá tu jemnou plavovlásku.

Snad tam zůstanou stát navždycky.