Hniji

Konečně je pryč ta skvrna v kalendáři,
sesbírala střípky nálad a hodila do nich kamenem.
Marně přemýšlím, co všechno mi teď schází.
To laskavé teplo? Klid? Pochopení, co krčí ramenem?

Můžu odpustit alespoň sám sobě ty myšlenky?
Vždyť se nedostavují žádné krásné pocity!
Je to takové mdlé a smutné, takový koláč bez drobenky.
A polštář ze svátečních nálad smrdí jako poblitý.

Necháváš mě, ať sám si hraji se svojí hlavou.
To dopadá zle, protože mám paměť na špatnosti.
Ty mi scházíš. Pálí mě to a ač mám duši nehořlavou,
černé dýmy se množí, tak spěchej a něhou mě vyprosti.