Poslední symfonie

Vzteklým trhnutím rozevřel oponu,
na jeho ostrý pohled nabodly se v lóži,
pověstí duše jeho podobna démonu,
jeho duše vnímajíc ty síly boží.

Počkal až rozeběhnou se klávesy piána,
začala violoncella po pódiu tancovat,
ve slabinách lechtala ho C-durová fontána,
chvěl se, chtěl víc, však začali zvolňovat.

Teď to jeho sólo, smyčec uchopil,
jemné tóny sálem neslyšně poletovaly,
šeptaly mu do duše a on – pochopil,
housle jeho pak už se nezdráhaly.

Rychlost, zoufalost a šílený spěch,
smyčec se před očima jen rozmazával,
bloudění, křik, útěk, marný běh,
zesílil, pokračoval, nepřestával.

Zrychluje tempo, zvyšuje tón,
zapomíná na svět, jen ty housle
a ta hudba, teď…ten Tón!
Cítí ho v těle, nevydechuje.

Srdce si nevědomky rozpoutává,
horkost do něj vlévá se, blouzní,
tahle hudba, tak strašně naléhavá,
je to kráska, víla, s níž si souzní.

Přidává síly, však těžkne mu hlava,
zlomený smyčec mizí v publiku,
až teď do hlavy ta bolest svíravá,
upouští housle, zadunění vmžiku.