Zraněná

Kanoucí kapky kolem kolotoče klapavě
naznačují nicotnost nádhery nesmírné. Na
značce zimní zralosti zmrzly /záhadně/
posvěcené paprsky. Poutavě popisují
zničení zachovalých zvěstí
o obrovských osudech,
citech, cti, cudnosti. Cítím
ve vzduchu vetkanou
lež. Lítost líně linoucí
se strmým srázem. Silný
pocit prchavého
zneuctění známých znaků
počestnosti, pravdy
láká lahodnou loutku lhát
samu sobě. Snad
jsem jí já. Jsem jiskrným jinotajem
trpné touhy těla, tragické
marnotratnosti mizérie. Mrtvým
vzdechem vláčného vleku výšin
života žalostného.
Krutost klame, krátkozrakým kyklopem
se stávám. Sesunuta silnou
tíhou trpkosti. Tvořena tichým
osamocením /osudem opuštěna/,
hledám hádanky /hrozivě halasné/ ,
které kráčí kolmým kolbištěm
a
uzurpují ukradené
návody /náhodné/ na nádherné
žhnoucí žití.
Bez barevně bídných
nestoudných nápisů na
erozi euforie, eliminuji
snahu stoudně stvořit smysl sítí
pavoučích. Pak prostě
mizím, mám mylnou
chuť chápat
veškerou vilnost vyvinuté vnitřní velikosti
zlomeného, zničeně ztrápeného
středu světa /srdce/.
Však vím,
nic nepochopím. Navěky
zůstanu zvířetem zraněným.