Střepy

Nemůžu spát, jak na tebe myslím,
ve tmě vodu hledám,
najednou něco srážím,
a největší sklenici nemám.

A střepy, snad štěstí,
se na koberci lesknou,
myšlenky se mstí,
mám náladu tesknou.

A tak nějak mě to mrzí,
že se na mě zlobíš,
že špatný nám hrozí,
navíc chybíš, tak chybíš...

Nechci ti ublížit,
jen se ti přiblížit,
tak neměj strach,
moc nekoušu a nejsem vrah!

Stejně strach akorát škodí,
a oddaluje nás,
jak nejistotu rodí,
zbytečná nesnáz.

Ale milá...
Nebudu ti dávat najevo, že se snažit musíš,
že moc jsi mi blízká snad už tušíš,
sama by jsi se měla chtít snažit,
o tom je láska, druhý radostí plnit.

A proč jsi mě soudit začala...
věříš mi ještě, že ti věřím?
Nebudu dělat scény, žes někdy neodepsala!
I když se na zprávy od tebe jak čert těším.

Ale i bez nich v nás pořád věřím!

A hlavně si mě nepleť s někým jiným,
nikdy jsem neřekl, že bez tebe nemůžu žít!

Jen se celou dobu snažím říct, že bych tu rád žil s tebou.