O bílé milence

V hodině duchů, krčíš se v rohu vlastní duše. Přála sis jen malé vzrušení, kdy slova umlknou v hluku pocitů dosud nepoznaných. Netušilas, že spadnou se dá i když ležíš, poznalas však, že lítáš i když nemáš křídla.
Ptačí zpěv, mlžné ráno, tlumící prášek proti bolesti zubů. Orvané džíny jenž visí z boků.
Samota a slzy. Nezájem, lhostejnost, další vpich i čas najednou ztich. Otrokářské písně hrají Ti hlavou, zničené žíly, tváře propadlé.
Hledáš samu sebe, hledáš volný místo.
Zakletá princezno, koukni se před sebe, nahlédni do dětských let. Nevinné škádlení, ve světovou válku, proměnilas boj. Smuteční šat není již sváteční, naděje umírá s posledním svítáním..
Pokolikáté...?!