O princezně z dávných časů

V krajině lesů, kde život bují,
vytáh´ jsem princeznu ze dračích slují,
vytáh a políbil na lícní kosti,
chtěl jsem se přitulit však hněv v ní byl dosti.
Kdepak jsi dlouho byl, proč přišels až nyní,
draka jsi nezabil, který mě trýznil.
Kde je ten princ, co hrdě meč zvedá,
kde je ten hrdina, co zbít se nedá?

Nehledej princezno, co bývalo kdysi,
tytam jsou doby, kdy strach nebyl v líci.
Doba se změnila, tak jako nebesa
hrdinný rek nad smrtí neplesá.
Tytam jsou doby, kdy chrabrost a čest
stoupali s věkem až do nebes.
Dneska je život žhnoucí jak plamen
ženem se za hmotou jako kouř z kamen.

Život nám odpouští ty rány boží
člověk se nesouží a hladem nemoří.
Stále však věříme ve zlo a dobro
soudci však slepí jsou a to nás zmohlo.
Přijel jsem pro tebe a ty mně tu spíláš
svobodu svojí chceš a mou mi ubíráš.
Nechci tvé nadávky z úst tvých tu pít
nechci už zabíjet, chci nalézt klid.