Balada o lásce

***
(Ač mám svá díla bez věnování, tak tohle věnuji Darince)
*

Když se voda po potopě světa
vrátila opět mezi koryta
Z její pěny za horkého léta
vypařila se fluida ukrytá.
Mezi nimi láska k nebi vzlétá
a spolu s ní čirých citů elita

Podivíni též dnes světem chodí
jež vdechují směs, do plic ji vodí,
byť nesplní se jim žádné přání.
Myšlenka, že jenom tak dýchají
je pocitem tak zvláštním ukájí.
Ač nepravidelné je dýchání.

Já v kocábce s nimi si pluji
a zpívat racky z břehů slýchám
Vědom si, stejné jak miluji
je to že žiji, to že dýchám

Já procestuji svět až do sytosti
Stát lásky bude velká osada
Až získáš s ní jisté zkušenosti
budeš ji už navždy postrádat
Až řekne ti: sbohem na věčnosti,
zůstane v tobě špatná nálada

A když se již zpátky neotočí
vnikne ti spousta slzí do očí
dokonce svůj život vložíš v sázku
Aby nepuklo ti srdce tvoje
bolestí, či nevím co v něm to je,
vydáš se, jedno kam, hledat lásku

Čerstvé větry nás omamují
mrtvé křísí, zlo z tebe smyjí
protože ti co nemilují
nedýchají, ani nežijí.

Mnohá láska předlouze rozkvetená
také zvadne, je-li bez výživy.
Marně křičí tvá ústa zmatená,
marně z toho jsi nyní jízlivý,
Snad jen bílá svíce zapálená
pálí jak láska, jako kopřivy.

Tón lásky se slévá do falzetu,
přičemž duše utíká do květů,
věčnost dýchá krystalem safíru.
Rty láska spojí s pomocí něhy
tak jako most spojuje dva břehy
musí to tak být v celém vesmíru.

Písně své milencům daruji
Smrtí se zpěvy mé v chór slijí.
V těch písních vás stále miluji,
a tudíž dýchám, tudíž žiji.