Život beznaděj

Slyším dětský smích z hřiště,
vidím slzy jež způsubil pád,
vnímám vodu z řečiště,
a náhlí burácející spád.
Jak lilie rosou kropěné,
jak mraky sluncem osvětlené,
jak zvon bijící půlnoc,
jak svatí žádajíc o pomoc.
Vrah z nože stírá krev,
anděl pročesává křídla,
v dáli slyšeti je řev,
slza z nebe upadla.

Hroby přibývající na polích,
nad srdce Vltavy snáší se prach,
v temném koutě vznáší se strach,
kytary hrají v chladných solnicích.
Skřípou slova vět,
ve svatyních modlící se lid,
tenhle náš zkažený svět,
kde neuslyšíš klid.
Nejsme nic než havěť,
porušujíc Boží pečeť,
zabijící nebeské anděle,
slavík už nezapěje.

Blázny pošetilí,
zužuje rakovina,
neplatí žádná pravidla,
hvězdy se strachem pozurují,
jako kdyby osud byl napsán v nich,
jako kdyby hrůzu prožívali,
a pak tiše v bolestech umírali.
Nezajímáme se o druhé,
důležití jsme jen My,
putujeme cesty dlouhé,
jen proto aby jsme viděni byli.

Pročítáme dopisy tajných lásek,
posloucháme ten jemný hlásek,
jež nám říká:"mami, tati"
netuší, že už se nemají rádi.
Komu jsme zaprodali duši?
Kdo ovládl naše těla?
Kdo z vás ví a kdo jen tuší
kde hnízdí havraní hejna?
Bahno ze zdí neseškrábané,
tvořící vzkaz pro nevěrné,
indiciály do kůry stromů řezané,
upozorňující na zamilované.

Na mohyle něhy,
snažíme se pochopit,
jaro shrnující sněhy,
snažíme se sebe zbavit.
Sněžná sova hledíc,
na její uplakaný líc,
měsíční zář,
na jeho nešťastnou tvář.
Jejich těla obklopuje aura neštěstí,
už zaniklo jejich láskyplné království.

Hledáme samotu,
nacházejíc mrtvolu.
Hledáme lásku,
nacházejíc utrpení.
Nacházíme zklamání,
zažíváme zoufalství,
život jménem Beznaděj.