Smrt

Padá na mě noční mlha,
padá na mě únava,
bolí mě má zlomená noha
a bolí mě má hlava.

Příkop vlhký,
ach ta zima,
vstát nebývá taky těžký,
nebývá to dřina.

Nebývá mým častým zvykem
navracet se z putyky,
obzvlášť navracet se se vzlykem
a v zádech mít dvě motyky.

Kdyby aspoň půl mé hlavy
nehyzdila lysina,
to by potom moje stavy
byly pouhá konina.

Zaslepené moje oko,
doufám že jen krví mou,
nenávidím když se
cizí orgány o mé třou.

Srdce bije,
však je moje,
cizí hnije
vedle hnoje.

A po krátkém odpočinku,
odkráčím si na onen svět,
kde unesu každou činku
teď v žaludku mám vřed.

Tam čeká na mě vyvolená,
uhynuvšiv před rokem,
byla nahá,odřela si kolena,
bouřila davy a vlnila bokem.

Staronová Johanka z Arku,
která byla upálena,
měla vlasy ostříhané,
však nebyla pokořena.

Za svou lásku zemřela
a i já za ní teď umírám,
světlo na konci tunelu
a tam já nyní pospíchám.

Přichází úleva,
žádný nebe,žádný peklo,
jak na jaře obleva,
když kolem všechno teklo.

Teď teču i já,
mé tělo jsou jen atomy,
hmota stejně jako světlo,
jsem totéž co stromy.

Plynout budem oba dál,
nekonečností,
jsme všude okolo vás,
jsme vaší skutečností.

...
(18.12.2009)