Jsem zamilovaným pavoukem

Sedím nad postelí a snažím se nemyslet na Tebe,
jsem obyčejný pavouk jen, který spřádá své sítě.
V mysli své chodím za Tebou a nemyslím na sebe,
chtěl bych říci: "Miluji Tě!", ale vím, že už nejsem žádné dítě.

A ačkoliv budu na Tebe volat, Ty mi však neodpovíš,
ztratili jsme se ve své lásce a bůhví, komu se nyní dvoříš.
Chtěl bych se Tě zase dotýkat a být Ti znovu věrný,
dobře však vím, že je to nemožné, protože již uplynul čas nám určený.

Namísto Tebe teď hladím jen tu zeď a jsem jako kámen němý,
chtěl bych se vykřičet do Tebe, ale selhal mi můj hlas malověrný.
Byl jsem to já, kdo zradil naší lásku a pronášel plané sliby,
věděl jsem, že když půjdu za jinou, dopustím se hrozné chyby.

Že budeme navždy spolu, dokud nás smrt nerozdělí?
Já však myslel na jinou a to se v lásce zdaleka necení.
Zůstal jsem sám a tak jen tiše civím do zdi,
v uších svých slyším Tvůj hlas a chci Ti být znovu navždy věrný.

Dobře však vím, že druhou šanci nedostanu,
protože zradil jsem city Tvé a zahodil tu božskou manu.
A anděla, který šípy své, střelil do našich srdcí,
jsem přibil na kříž naší ztracené lásky, zůstalo mi jen srdce hřmící.

Jsem jen prostým pavoukem, který na zádech svůj kříž nosí,
jsem jen obyčejným tvorem, který svou lásku jako smrtka kosí.
A ani slzy toho anděla, neobměkčí srdce tvé,
já vím, že je v něm jizva, která jej trhá a na kusy rve.

Už nikdy neřeknu, co říci by chtělo srdce mé,
do říše bolu a zármutku, mě mé svědomí tiše zve.
Nepohladím Tě a nepřitisknu k sobě,
já vím, že lásky čas je pryč a my žijeme v jiné době.

Můžu za to já a nepomohou mi žádné sliby,
já zradil jsem city Tvé a doufám, že nedopustím se již stejné chyby.
Snad je to celé šílené, ale život už je takový,
ta holá stěna už tu není, a já nesplétam své osnovy.

Nebudu již myslet na Tebe a nebudu svým viníkem,
mé srdce možná zkamení a Ty budeš moci vyjít ven.
Aby ses nadechla nové lásky a vše co jsem spolu prožili,
byl jen hořký sen a Ty odpustíš mi moje hříchy,
nedostatky a skutky mé nekonečné pýchy.

Chtěl bych slyšet Tvé: „Odpouštím Ti!“
Chtěl bych slyšet Tvé: „Je Ti odpuštěno!“
Ale srdce mé je kamenné a nerozumí Ti,
a moje nabubřelá vzpupnost je jeho věno.

Ty odcházíš a já také odcházím, vše je prozrazeno,
naše láska zemřela a já Ti nikdy neřeknu: „Moje milá ženo!“
Mé srdce kamenné dotlouklo nadobro a má věrná podoba,
která byla kdysi láskou Tvou, byla jen slupka falešná.

A já? Já se stal jen pobudou, co ztracenou lásku hledá,
který bloudí tou nekonečnou krajinou smutku a utrpení,
ačkoliv dobře vím, že najít se nedá,
ta láska ztracená však není k nalezení.

Navždy budeš mou, umírající Mouchou...