Chobotnička

V naší malé nemocnici,
potkal jsem tam chobotnici.

"Copak se děje maminko?
Budete mít miminko?"

Byla malá, studená,
sahala mi sotva po kolena!

"Já vám nevím, panáčku,
dítě bude asi na sračku!"

Říkala, že bude rodit,
a já se z toho začal potit.

"Snad to nebude tak zlé,
vaše dítě bude určitě zdravé!"

Nosítka nám ztěžkla v ruce,
pronesla se chobotnice.

"Ale copak vás nemá, mladý muži,
jsem chobotnička, v tom to vězí!"

Vezli jsme ji na sál rychle,
chobotnice se tvářila zpychle.

"Ale to přece není žádná věda,
dítě se narodí, jaképak běda!"

Vlítli jsme tam hezky svižně.
doktor již se tvářil vážně.

"Tak už jste tady, mladá paní?
Čekáme jen na vás, jaképak stání?"

Položili jsme ji pěkně, něžně,
chapadla jí držím pevně!

"Tatínek je tu také? To je div!
Bude to macek, všem na obdiv!"

Chobotničák táta hledí,
jak jeho milá tiše rodí.

"Nebojte se milá matinko,
za chvíli budete mít miminko!"

Za hodinu tichý pláč,
z dítěte je zavináč.

"Copak je to za caparta?
Který chodbou náhle chvátá?"

Všechno nakonec dobře dopadlo,
a rodička neztratila jediné chapadlo.

"Tak se mějte, milá, rodičko,
ale zpotil jsem se maličko!"

Věnováno chobotničce z lásky,
ať vám žádné porody nedělají vrásky!