Zkažený svět

Dvě zvadlé růže,
jsme zajatci vlastního světa,
láska k nedůvěře
oblohu opět zahalila temnota.
Plameny svírají poslední zbytky lesa,
všechny hlasy světa utichly,
umřela všechna krása,
popraskaly nám žíly.

Lesní potok vyschne,
motýl Smrtihlav nad světem krouží,
zachraň nás havrane
ty, jež nám život dluží.
Shnilé smrky,
dítě narodí se mrtvé,
roztrhané vzpomínky,
probudí ty zakleté.


Z nebe prší krev,
umíme zradit kamaráda,
z hor rozeznívá se řev,
vyhasla naše hvězda.
Naše slzy už nikoho nezajímají,
ani v kostele nejsme v bezpečí,
krev z nás smívají,
slabé dítě v náruči brečí.


Blíží se satanovy drápy,
vlaky odvážejí němé tváře na smrt,
kolem prolétávají střepy,
všude vládne neklid.
Voják zašlápl běláska
a ten zahynul jako naše láska,
na čele jsi samá vráska,
oči překrývá nám páska.

Jsme jak nevidomí národ,
malý chlapec na zemi je zbit,
v dáli je slyšet pochod,
boj a křičící lid.
Pohádku o kouzelném slůvku
necháváme si zdát,
každý dusí v sobě výčitku,
žádné přání nemůžeme si přát.

Už nejsme jako kdysi,
koukáme na neznámé hroby,
lidská těla na kusy,
zatracení do chřtánu cpou si drogy.
Potulná chátra na zemi sedí,
z láhve vodku upíjejí,
do nicoty tupě hledí,
bohatí bez všimnutí je míjejí.

Čekáme snad na spasení,
možná někde je svět stále krásný,
kde stádo divokých koní
pasou se na trávě vzácný.

Možná kdesi v dáli - ptáci stále zpívají
Možná kdesi v dáli - jablka stále dozrávají.

Možná kdesi v dáli - milenci se líbají
Možná kdesi v dáli - stále se milují.