Marný vzdor

Co vzteku rázem ukrylo se ve zmuchlaném kousku papíru,
co slz vpilo se už do rukávů tvých obnošených šatů,
co bolesti proniklo klenbou nebes do tajemného vesmíru,
co černých závojů zastřelo už šachovnici života, když podlehl jsi matu ?

Nepočítaně ....... sám to dobře víš.

Přesto vzdoruješ -

Zas a zas zvedáš se, byť po sté sražen do kolen,
zas a zas pozvedáš, byť stokrát potupen, svůj zrak,
zas zkoušíš vrávoraje krok za krokem přistoupit blíž k vytčenému cíli,
nevnímáš bolest, když hlavou projíždí ti v kolejích života zmeškaný vlak,
z okénka hledíc nevnímáš své tratící se síly , co bezostyšně rozostřují svět –
a trhavým letem pomatené noční můry pak bezhlavě letíš za světlem ,
co skomírá hluboko v nás - až na hraně věčné tmy, jak vadnoucí růže pohozený květ.

Svíci, jež ti kdysi zapálena byla, stravuje nebývale rychle ohně čas,
teď v ledovém průvanu konce se její plamen chvěje,
víš o něm –
Je docela blízko a už jen málo hřeje .

Je tam a čeká ...
a za ním už jen temná nekonečná řeka .