Válka

V chladné, temné pustině,
bojuješ za svou zem,
díváš se smrti do tváře,
prodíráš se bahnem.
Posloucháš kulky,
které sviští oklolo tvých uší,
posloucháš kamarádů žalostný křik,
jež temnota pohltila,
vláčíš se travou, potokem,
ale to, co vidíš za tím kopcem,
není svět,
ale brána do pekla.
Vzpomínáš na svou ženu,
na své bezbrané děti,
v hlavě přemýšlíš,
že už je možná nikdy neuvidíš.
U srdce nosíš fotky svých milovaných,
zakopáváš o těla zesnulých.
Vnímáš oči vojáků, ten strach,
vnímáš ústa poručíků, a v nich prach.
Přeješ si aby to už skončilo,
aby vše bylo jako na začátku,
a ty cítil domova teplo,
dětem před spaním číst pohádku.
Díváš se na temné nebe,
víš však, že hlína tě zespoda zebe.
Tvý přátelé co to peklo přežili,
vídají tě ve snech,
a těm kteří v něco věřili,
červy prolézají se jim v tělech.
Poslouchám pláč ženy, dětí,
že už tátu neuvidí
moc dobře vědí.