Konec

Černej les prostoupenej
až do vrcholků stromů
černou duhou na mracích
kde hledám cestu domů
skrze luny a domy
napříč jehel a šídel
přes mrtvých těl tuny
až po krve zřídel

Však na začátku lesa
sametové křeslo spočívá
mé tělo zchablé na kost
v sedě skoro usíná
Vstávám ale jdouci dále
na ozubená kola já šlapám
spíš na půlnočním bále
duši stále pod stůl schovávám

Hle, do postele já upadám
někde o kousíček blíže
cíli vytouženého, a proto
stále nenáviděné tíže
Ale já zvednu ruce
hned po nohách lačných
po hřejivé dece
ňader slečen sličných

O tři kroky dopředu
a deset stejných zpět
pod tou onou duhou
čeká na mě srážce, kmet
Oči, při tmě se klížící
zaostřují na toho strýce
konci se stále blížící
upadám v spánek stále více.


Hvězda prostupuje myslí mou,
Should I stay or should I go...?