Než začne svítat

Chceš-li mi rozumět,
poslouchej a hledej
zřetelné mezery mezi ženskou ješitností a
ustrašeností....
Že ženy nejsou ješitné?
Tak koukni do mých očích
a ptej se:
Evito, co tě kdy nejvíc ranilo?

A pak jí spatříš.
Skrývající se mezi tajemným smíchem,
tichým až uši rvoucím,
sebeironickým
a mým pohledem
hlubokým
vědoucím
mlžícím a ostrým.

Schválně, jak dlouho vydržíš?
Být, jen být,
srdce nechat bít
a rozum šetřit
na nejhorší časy.

Moc dlouho ne.
Já budu se pak vyhýbat
alkoholu
pro strach ze střízlivění
a ty zase lásce,
z identických důvodů.
Dobře jsme si to rozdělili,
lásko, exlásko.

Naučils mě pít?
A já naučila jsem tě lásce?
Dva otazníky, čtyři, tři.
Spíš klišé
než skutečnost.

Já pořád tě ještě mám
v srdci
či na dně svých vášní
komu by se chtělo
pořád jen myslet
myslet
myslet
a vysvětlovat.

Chci s tebou spát
a u toho brečet,
sténat,
naříkat.
Přestat až zahlédnu světlo
raní paprsky
věčnost samu
nebo jiné tzv. znamení.

Chci cítit vůni touhy,
cigaret, potu,
nulových kompromisů.
Zahlédnout se, tak,
jak se neznám.

Odvrácené zrcadlo
mojí tváře
Jí zlou,
zkušenou
ironickou, jízlivou
neukojitejnou
neptající se
s nechutí ke kompromisům.

Chci ji líbat
a zmocnit se ji
s touhou poznání
moci
a jasných činů.

A pak ať klidně začne svítat.