Dominikánec

Pomalu uhasíná
den, i slunce nad vrcholky stromů
chtěl by domů, věřit tomu
jako vteřina, co spadla se soumrakem do klína
není jediná
už se nebrání, výčitkám, zklamání
kdo ho zachrání, jen trpké poznání
krčí se za námi
hrdina neznáný...

V prachu pouště krev a stopy
nepřežil a nepochopí
na malou chvíli
zasnil se a zapomněl
na malou chvíli
být tam, kde by býti chtěl
kdyby směl
už nemluví, jen se dívá
hnědýma očima
modlit se začíná
ave maria, madonna mia...