Kosmický

Některý věci vidíš, znáš, přijdou dřív než skutečnost.

Začalo to před lety.
Nad hlavama se nám přehnala světelná bouře a naše dětské oči se doširoka rozevřely a rozzářily a duše navždy proměnily.
Od té doby už to bylo jen o čekání.
Čekání na to co příjde.
A ono to muselo přijít.
Cítil jsem to do morku kostí.
Protože kdyby to nepřišlo, svět by se nezměnil a nezměnil bych se já.
Ale ono to přišlo a my jsme mohli poznat Boha a vydat se do vesmíru.

Sestra

Bylo léto, večer.
Nikdo už dnes neví jestli to byla náhoda a nebo jestli to byl osud nebo něčí plán.
Sestra a já jsme vyšli před dům do snášející se noci.
Nebe bylo těžký tmou a od východu se začal zvedat vítr, větve a listy stromů se začaly pohupovat ve vzdušnym víru a na obzoru se objevilo vesmírné plavidlo.
Kov jiskřil s hvězdami do ticha.

Už jste někdy viděli létající talíř?
Dvě přiklopené misky k sobě jak levitují ve vzduchu?
Tak přesně to jsme viděli.
Přelétal oblohou od východu k západu, ukusoval z hvězd a byl tišší než náš dech.
Snad jako by tam ani nebyl, jen vířil vzduch.
A pak přišla ta nejtemnější noc a já se budil ze sna, bál se, že ten talíř někde přistane a bytosti z něj nám ublíží.

A to byl teprve začátek

Léta plynula a uvnitř mě rostlo přesvědčení, že nejsme ve vesmíru sami.
Že jsou tu s námi oni a nebo Bůh.
Četl jsem knihy a učil se meditovat.Stal se za mě joganaut.
Postupem času jsem začal otevírat své třetí oko a nahlížet za oponu běžné reality.
Točila se mi z toho hlava a někdy jsem se v tom všem ztrácel.
A snil jsem, strašně moc jsem snil a věděl jsem, že se ty sny musí stát skutečností.

Věřil jsem.

Pozoroval jsem hvězdy a žasl jsem kolik jich bylo.
V té době jsem se stal psychonautem a pronikal jsem do různých vrstev realit kde jsem se potkával s entitami.
Ale taky jsem plakal, byl jsem zmatený.
A pořád jsem pozoroval ty hvězdy.
Když jsem šel domů z Ameriky, když jsem tábořil na pláži, když jsem stál na balkóně se zvrácenou hlavou a když jsem usínal na střechách domů.
Čekal jsem.
Čekal jsem sám, ale nevadilo mi to.
Věděl jsem, že musím být sám, že se to změní.
A pak začaly hvězdy a světla tancovat, pásové opary letadel se smísily s přízraky a točily se do spirál a splétali se.
Byly tu a byly tu už dávno předtím, jen jsem je neviděl, nevnímal jsem je.
Nemohl jsem.

A oni celou tu dobu čekali.

Tonal / Nagual

K prvnímu setkání blízkého druhu, toho druhého, došlo v lese.
Byli všude kolem, létali za strany na stranu a naráželi do mě.
Byli malincí a byli jich tisíce.
Ignorovali mě jako bych tam ani nebyl a nebo se mnou počítali, věděli už dopředu že přijdu, a tak mě tam nechali stát a pozorovat.
Vzduch kolem se chvěl elektřinou, byli to průzkumníci.
Věděl jsem že stojim na samé hranici dvou světů, možná jsem už byl jednou nohou na druhé straně.
Bál jsem se, aby z toho místa vedla cesta zpět.
Pak jsem ztratil vědomí.
Procitl jsem až mnohem později, vyprázdnil obsah svýho toxickýho těla a podíval se na hvězdy.
Pořád tam byly a bylo jich ještě víc než jindy.
Byla noc a byla milosrdná.

Red October

Byl říjen, slunce žhnulo do ruda a z luk a strání mířily k nebi antény.
Byly to přírodní vysílače a příjmače kosmických vln, spojeny neurologickou sítí.
Sítí pokrývající celou planetu.
Špičaté antény vystřelovaly z kloboučků spory až do vesmíru a ty letěly temnotou, putovaly a kolonizovaly nové planety.
Nové světy.
A pak vysílaly zpět k Zemi signály.
A tak to fungovalo po staletí.
Vyměňovali si informace o Bohu.
A tak jsem se rozhodl, že nastoupím do hvězdnýho výtahu, že budu levitovat nad Zemí.
Že se naloguju do systému.
Nechal jsem houby klonovat mou krví dokud se mi doširoka nerozevřely oči.
Snášela se na mě přízračná tma.
Dočkal jsem se dalšího setkání.
Kovový talíře létaly všude kolem, převracely se, pohupovaly a komunikovaly se mnou.
Jen to jejich poselství jsem nechápal, bylo pro mě nečitelný.
Musel jsem se odstřihnout.

Budoucnost měla být jiná.

Nevada

A pak přišla předehra, fyzická předtucha.
Předehra na kterou jste si mohli sáhnout.
A já to dělal často.
Dotýkal jsem se své levé nohy.
Dotýkal jsem se výstupku na levé straně mého stehna.
Bylo to jako stigma.
Malá nenápadná bulka nastřelená pod mojí kůži.
A spousta nul a jedniček který vysílal transmiter někam do vesmíru.
V hlavě jsem to najednou jasně viděl.
Obraz zaprášený dálnice uprostřed pouště.
Místo na který jsem se musel vydat.
Všechno do sebe začalo zapadat.
Začalo to dávat smysl.
A došlo mi, že místo setkání bylo krystalicky předprogramovaný uvnitř v mě.
Jednotlivá čísla souřadnic.
Byly to kódy.
Určovaly přesný čas a místo setkání.