Jarní déšť mi...

Jarní déšť mi stopu léčí z rány,
střechy slízly špínu do mísy.
Ty můj kmotře,vánku milovaný,
ukradls mi z torny dopisy.

Moje duše nastydla už párkrát,
na po více zdá se imunní.
Mnoho srdcí do torny jsem nakrad
a pod deštěm vkopl do hlíny.

Slunce tiší chlad z nadměrných výšin,
chumáč světel jiskří do očí.
Když se jaro kolem domu plíží,
se stínem to mým vždy zatočí.

Kroky blázna v sladké harmonii,
v dálce jich zní návrat ozvěnou.
Stejné písně v stejné melodii,
v květech růže opět zavanou.

Po létech se vrací v stejné formě
boty s palci,chůzi týrané.
Našlapují po ukryté torně,
díky vánku dnes už prázdná je.

Ach můj kmotře,vánku milovaný,
mám děkovat za ten úder v pás?
Nový dopis rozhořel se záhy
pro ten němý úžas dívčích řas.