Spálený hvozd

Království spálené,
Hvozd zatemnělý,
Ona přec řekla: „už jiskra tu není,“
Tak udělal jsem jiskru svou,
Hvozd vzplanul touhou mou,
Nadarmo…

Když plameny dohořely,
Já díval se dlouze,
Přec musela vidět,
Že propadám touze,
Znova ji spatřit…

Volám s nadějí,
„vrať se má paní,“
Leč ona jde alejí,
Bez zaváhání,
Do světa lidí…

Už nikdy se nevrátí, už nikdy nepřijde,
Má paní, opustila jsi mě…
Říkalas: „Nech mě chvíli odpočinout, králi můj,
Vždyť víš, že můj poklad je jen tvůj,
Co stát se může?“

Král mění se ve vlka, běží pro ni,
Do světa lidí, hledat svou paní,
A najde ji rychle,
V rukou smrtelníka…

Tak skončil král, skončil hvozd tajemný,
Rusalky zemřely, v jeho stínu.
Utekli vlci, vyjící na měsíc,
Hledat svou vlastní rodinu.

Už zas jen vlk,
Jde na skálu svou,
Ale už ne, polomrtvý únavou,
Je mrtvý úplně…
Uvnitř…