Nářek

Bolestný, temný a krutý je svět,
že většího temna nemožno vidět.
Každého jara vzkvétá krásný květ,
by mohl v zimě zmrznout, či v létě uhořet.
A jak i svět, tak i smrti dech,
je krutý, temný a slepě střílí,
když měls dnes štěstí, zítra čeká tě pech,
v ohni rudém shoří kvítek bílý.

Vše co je dobré, to ten svět zkazí,
z romantiků se stanou sebevrazi
a chudé lidi vyžene z domu nouze,
vše krásné, co zbylo, těm krutým patří pouze.
Po každé noci však jednou přijde den
a každé zlo zažene správný kříž,
člověče, pamatuj, prachem jsi jen,
prach jsi byl a v prach se obrátíš.

Vidět ten svět bez klamavých brýlí,
jež skrývají pravdu světa temnou,
pocit zdrcení jež roste a sílí,
a ničí romantikovu duši jemnou.
„Dobro jež nebylo, a ani teď není,
vše co je krásné je blouznění, snění,
Co člověk nezničil, brzy zničí.“
romantik nahlas v šílenství křičí.

Bolest jež očistí věčná smrt pouze,
romantik k dýce upře oči své v touze,
zbavit se bolesti té věčné,
pomocí staré té zbrani sečné,
však zarazí se a nakonec,
místo dýky tužku popadne,
život je bolestná krutá věc,
však tmu vždy rozžene světlo dne.

Pište si básně smutné raději,
nepropadejte beznaději,
neb pero mocnější než meč,
bojujte za světlo denní, leč,
ono se jednou vrátí zpět,
uhasne hořící bílý květ,
a shoří každý kdo kázal temnotu,
světlo se vrací, hleď, už je tu!