Smrťákova Závět

Smrťák, stařík bez tváře,
starý jako život, ba i více,
přesto mnohá těla páře,
hasí lidských životů svíce.
Kdysi stačila mi kosa,
ruka moje ťala jako blesk,
a když spatřils ostří kosy lesk,
padls mrtev dřív než k zemi rosa.

Ohněm oči zahořely v nitru,
svíce zhasla, zůstal jenom dým,
dřív než večer předal den svůj jitru,
stovky lidí ťal jsem ostřím svým.
Stovky lidí ostřím jsem já ťal,
tisíce dnes již nestačí,
chci-li, abych v práci své zůstal
musím koupit zbraně jinačí.

S pistolemi, či s samopaly spíše,
vydat se pak do ulic,
střílet lidi, neustálé klišé,
živé nesmí zůstat vůbec nic.
Lidé, bytosti beze tváří,
či spíše jenom lovná zvěř.
Že jsou dobří? Sami životy své maří.
Víš co? Čemu chceš si věř!

Býval jsem já kdysi slepý též…