Srdce v hrobě

Co mám dělat teď,
teď, když tě tu nemám,
jsem jako květina bez květů,
jako květ bez lístků,
nemám z čeho žít,
voda v zemi už dávno vyschla,
ani jinam nemohu jít,
jen, kdyby mne něčí ruka utrhla,
ze země vyrvala,
možná až k tobě bych se tak dostala,
dala bych všechno za to, abych s tebou mohla být,
jsi má voda, bez které nemohu žít.

Co teď, když jsi odešel,
jak žít sama mám,
dítě v náručí mi umírá,
mými slzami, které denně vídá
na tvářích mých a na řasách
v době, kdy jen jemu svět má se zdát,
vídá jen smutek můj, bez tebe nemůžeme žít dál,
vždyť tys život nám dal,
jen ty jsi naše budoucnost,
která nás mění ve věčnost.

Co teď, když dítě pláče,
je to stále jen naše malé ptáče,
z hnízda ještě nemůže ven,
létat neumí
bez tebe se létat nenaučí, bez tebe ne,
ty zatím jsi kdesi,
ani za hustými lesy
nikdo neví, kde jsi.

Co teď, teď, když mé dítě hledá otce,
není nic, co by mu tě vynahradilo,
nemá stání, chce tě vidět, chce tě znát,
a ač tě nikdy neobjalo,
pořád má tě rád.

A co já, co já můj milý,
na mě nemyslíš,
kdy se za námi vrátíš,
snad najdeš cestu zpět,
snad nepohřbils mně a naše dítě příliš brzy,
myslíš na nás?

Co teď, když dítě mé odešlo
a já sama zůstala,
stále jsem nezapomněla,
stále bych pro tebe život dala,
ne, nikdy jsem ti nevěrná nebyla,
celý život já pro tebe plakala,
dítě zatím ze smutku vyrostlo,
kdo ví, kde je teď, už se mnou být nechtělo,
nechtělo vidět smutnou vrásčitou tvář,
tvář své matky navždy uslzenou,
nevědělo, co dělat má,
neví, kde svého otce má, už ani rádo ho nemá.

Co teď, když jablka už po šedesáté dozrála,
dvacet mi dávno není,
naše dítě se potřetí žení,
ty stále nepřicházíš, zklamal jsi mě,
však nikdy se to nedozvíš,
nedozvíš se, jak to všechno s námi bylo,
už je pozdě říkat "promiň",
já, která dala život tvému dítěti,
která ho vychovala,
život svůj jemu věnovala,
ty už nechoď, zrádče,
neznám horšího lháře,
řekl jsi "vrátím se, lásko",
ale zklamal jsi, dával jsi falešné naděje,
co teď dělat mám?

Hle, někdo zvoní, to pošťák donesl psaní,
je zvláštní, je černé,
špatný pocit chladí srdce mé,
ach bože, to přece není možné!

Já tě proklínala, lásko má,
ty zatím pod zeleným kopečkem země ležíš,
nikdy se neprobudíš,
proč já hloupá žila dál, jak jsem mohla,
když srdce své dávno pohřbené mám!