Jsi jako med, jsi jako neutřená prdel!

všichni jsou sladcí, skvělí a nikdy se nevzdávající,
je mi z toho hnusně, je mi zle když to vidim,
jak se tvářít můžou a pak je vidíš a jakoby je vlastně nevidíš,
ztrácí se ti před očima jako ty marný kecy,
co vystavujou vstříc všem špinavejm zadnicím.

hlavně že jste jak med, div vám nenarostly svaly na prdeli,
vy tělový mlíka.
znám člověka kterej se taky tváří, že se nějak tváří,
všichni to vědí, protože každej se tváří, že se tváří ,
snad jen když člověk spí tak se nevidí, ale stejně se tváří.

proč se tak tváří když já to vidim a on vidí že to pozoruji
a že se tomu směju, tý jeho vlastní lži která je jen a jen jeho
a možná tim oblbuje pár lidí a já mu řikám proč to děláš? proč takhle trpíš sám sebe?
a ptám se ho proč to dělá.

je to marný, asi jsem marnej, protože neodpovídá a tváří se jako že nic.
a tak se kamarád dál tváří, lže sám sobě, asi si to namlouvá a třeba i tý lži sám věří.

proč o tomhle pořád mluvim píšu a brečim?
protože mě to sere.
sere mě to víc než cokoliv, protože nebejt týhle samo-lži,
tak se můžu vklidu vysrat a ani prdel si čistit nemusim.
ani by se nezašpinila.
a proto házim špínu na lidi, protože si hrajou na med,
a med ze sebe dělaj i v momentě kdy jde jenom a pouze o to ,
utřít si prdel.
ten člověk si prdel neutírá, radši si hraje na med...
ale jednou bude smrdět tak, že z toho bude v prdeli.
a mě je to líto.