Odkaz

Ve Dvanácti o životě představu jsem si složil,
Vyryl tuží do papíru a do krabice vložil.
S vírou že se budu řídit přesně podle ní,
Zakopal jí do země je to už pár dní.

Teď je mi dvacet a jeden rok k tomu,
Podnapilí kličkuju a hledám cestu domů,
Kouřím jednu za druhou a je mi všechno fuk,
Trochu mi teď uchází že už nejsem malí kluk.

Místo toho abych se staral o svou budoucnost,
Potloukám se ulicí a hledám slepou posloupnost,
Místo toho abych se vzchopil – začal žít,
Vzdušné zámky maluju a nepřestávám snít.

A tak mi tak dochází s mým papírem v ruce,
Že víc rozumu v hlavě měl jsem v mém života půlce.
Měl jsem jasnou vizi, kým chci vlastně býti,
Teď se topím v louží zvané cizí identiti.

Možná jsem zkazil to nejcenější co mám,
Vlastní život zahodil třeba jiným poučení dám,
Ale možná ne, možná takhle je to správně,
Každý přece za své příjmy platí taky daně.

Já děkuju bohu, že mám teď to co mám,
Možná že jen díky tomu jen prázdno nehledám.
Mám kde spát, s kým si povídat,
City přijímat a taky naslouchat.

Je v tom trocha ironie, ale já miluju svůj život,
Je to pro mě adrenalin a to je hlavní důvod,
Život je záhada nejde si ho plánovat,
Můžeš být svým pánem, ale nemůžeš si panovat.

A tak už chápu, že žijem všichni v moři,
Každý jsme kapka co jeden celek tvoří.
A každý se v pubertě do svého nitra noří,
Já už jsem starší – už vím…
Můj odkaz z dávných let teď v žáru ohně hoří.