Anděl...

Anděli,
proč tolik pláčeš?
A proč,
tvé krvavé slzy padají na bělostný sníh?

Řekl mi, že nemá sílu,
dívat se jak lidé trpí...
Jenže já,
ho stále přemlouvám...

V ruce drží pistoli,
a dává si jí k spánku...
Vzpomínky,
drží ho u zemi...

A já,
ho miluji...
I když nás dělí,
tisíce mil...

Psal jenom pro mě,
a dnes splín na duši má...
Pokouším se ho pohladit, po křídlech,
ale odhání mě od sebe...

Tak rýmuji,
na prázdný papír...
O mojí lásce,
kterou nikdy nevyslyší...

Vzdychá,
jak v posledním tažení...
Utíkám,
abych se dostala k němu...

Slzy se mi třpytí jako drahokamy,
ze všech nejvzácnějších pokladů světa...
A v jeho očích,
je smutek celého lidstva...

Chytám jeho hlavu,
do svých dlaní...
A prosím,
aby to nedělal...

Sklání se ke mě,
a polibek na rty mi dá...
Poslední a první,
hořký i sladký...

A poezie,
nutí mě umírat s ním..
Alespoň na papíře,
víš?

**Zlomený a lítostivý,
byl ten anděl, můj...
Nemohl žít,
a nemohl milovat...

A já,
pláču po nocích,
A volám,
jeho jméno...

Je nebe?
A jestli ne, kam půjde?
Sebevražední andělé,
se nedostávají do nebe...

A tak,
musím dělat kraviny...
Abych nikdy,
nešla tam kam on...

Protože stále ho miluji,
a věřím svým pocitům...
A trapnost dnešní noci,
je mi úplně ukradená....**