Tak křehkou...

Už mi není dobře.

Zahříváš mě,
ale ten chlad jde zevnitř.
A na to nejsou léky.
(Už mě nikdo nezachrání.)

Krutost bývá naivní,
stejně jako síla.

Jsme plní lidských nectností
a nikoho to nezajímá.
(Ani mě ne...)

Upáleni vlastní ješitností,
už nikdy nebudeme krásní.

Ale já nemám strach,
jsem příliš unavená.

Nebyl to ten stejný pocit,
jako když jsi mě svlékal.
Něco mi horečně bušilo do hrudi.
A já chtěla říct,
že ještě není čas umírat.

Neuvidíš mě plakat,
všechno ve mě už zamrzlo.

(Kdy jsem se stala tak křehkou...?)