Nevíš o mně a to mám rád...

Pane, jsem tu, už mě cítíš?
Máš na to mě zastavit?
Nebo necháš svoje tělo
mojí krásou otrávit?

Nevíš o mně, tak to mám rád,
často bývá pozdě, když
lezou moje škodné děti
lidským tělem výš a výš.

Osud tvůj je teď v mých rukou.
Jakpak já s ním naložím?
Vypálím ti tvoji duši,
každé místo zamořím.

Nesmíš se však na mne zlobit,
ty si za to můžeš sám.
,Kdybys s tím tehdy nezačínal...'
neříkej nic, já to znám.

Tolik lidí já jsem potkal,
tisíce jich bylo snad,
prý jich bude ještě více
a slovo ,více' já mám rád.

Teď už k tobě, kdo má zájem
o ostatní kuřáky,
stejně umřou do jednoho,
kašli na ty bídáky.

Abych mohl v tvojem chrámu
vytvořit ti paseku,
dej si, mistře, ještě jeden
kousek smrti v převleku.

Ano tak, tak, to je krása,
ještě víc si zdraví nič,
pak vypustím svoje děti
a ty ucítíš smrti bič.

A už ti plavou v tvojí krvi,
už si hrají s orgány,
vytvářejí pavučiny,
jež jsou smrtí utkány.

Tvoje svíce dohořívá
a víš co je nejlepší?
Že je pozdě bycha honit,
nikdy se to nezlepší.

Nevíš o mně a to mám rád,
ono už je pozdě, když
lezou moje škodné děti
přes tvé tělo výš a výš.