Černý květ

Někdy ano a někdy ne,
neb všechno někdy pomine.

Inspirace není.
A nuda se mi kření.
Jak udolává mě zas a znova.
A mě stále chybí slova.

Co napsat jen?
Cokoliv, nejlépe však sen.

O zahradách růžových,
jenž v silných pažích mužových,
rostou tu do krásy,
Ach ty květy, plné spásy.

Jenž dovedou beze slova,
říct víc než tisíc vět,
Ať jsi nevěsta, či vdova,
a potěšit tak tvůj svět.

Ale jedna jedinná,
mezi všemi chybí.
Ta nejmíň ze všech nevinná,
která se ti ale tolik líbí.

Není jí v tomto světě,
a toužíš po ní přec,
po kterém se ptám květě,
jenž zahnal by tvůj hořec?

Černý je ten květ,
ach černá je to růže.
A žádná z běd,
které člověk zmůže.

Nepomohou zemi,
květy tyto plodit,
i kdybychom se mi,
nechali smrtí vodit.

Do lůna nicoty a zmaru,
jichž se člověk bojí,
kde v tom převelikém karu,
nikdo a nic nestojí.

Jen prázdnota jej plní,
od okraje do dna,
a stále se tu vlní,
není světla hodna.

Ale snad je tu místo,
kde květ ten zvláštní dlí,
není to jisto,
někde možná spí.

Schovaný je hluboko,
očím skryt,
Není totiž pro oko,
ale do srdce je vryt.

Tam je jeho skrýš,
pro všechny ty časy,
a jen ty o něm víš,
jaké on je krásy.