Obětování

Po prašné cestě,
která konce nikde nemá,
jen v kalhotách a roztrhané vestě,
poutník kráčí a prach kroky pozvedá.

K nebi svůj zrak odvrací,
od zelených větví stromů,
které vítr vánkem vždy jen pohladí,
šeptají mu cestu, jak dostat se má domů.

A tam, nad křovinou jednoho mlází,
k nebi, obrovský dub se tyčí,
s větví co nalomená byla v mládí,
a na ní oběšenec uzel se učí.

Kroky poutníka až k oběti ho dovedou,
povzneseným pohledem a ještě vyšším hlasem,
ptá se toho chudáka, se sakem a kravatou,
co jen bylo v životě jeho prvním přehmatem.

A ústa rozpraskaná až do krve,
pološeptem, polokřikem do větru dí:
„ Ach, nebylo prvním přehmatem,
pro co život teď řve,
nebylo to snění, které nemohu snít,
nebylo to dnem, co v noci jen bdí,
ach, nebylo to prvním přehmatem…“

Oprátka z provazů konopných,
na krku, vryta hluboko pod kůži,
jen vrže v rytmu slov jednotlivých,
místo podstavce růže s květy růží.

S vráskou uprostřed očí,
slzy po tváři se kutálí,
zem prachu plnou smáčí,
našel úděl svůj, kterým smrt si udobří.

„ Ach, ty nešťastný stíne na větvích stromů,
slez, slez z květů růže nekonečných,
ukážu ti pravou, tvoji cestu domů,
slez, slez a rozejdi se opět po cestách četných.
A místo tvého, už sešlého já,
vložím krk svůj, který se už těší,
až najde tu cestu, kterou tolik hledá,
tak slez a nedělej to zbytečně těžší.“

A tam, kde bez křižovatek cesty se míjí,
ke stromům vysokým až do nebe,
ve vánku své příběhy si povídají,
nový oběšenec a hvězdy, které padají až z nebe…

Poutníku dík za oběť tvého já,
díky které teď už jen žiji…