Poutník

Na kraji lesa poutník stál
podivným hlasem promlouval.
O lidech jichž vždy se bál,
když širým světem putoval.

"Já čelil bouřím, prachu cest,
kruté zimě, bolu měst,
poznal jsem lásku i lidskou vinu,
temné hroby i stoletou hlínu.
Mé oči jsou jen jizvy z války
hledíc do siravé dálky,
a spatříc světla hvězd
nad mlhou velkoměst,
ztrácí se světlo v davu,
jako když kat utne hlavu,
a nepřál by si víc,
než místo meče nic.
Viděl jsem zbraně a šípy z kuší,
prázdná srdce - schránky duší,
honosné domy i staré chýše,
huboké jámy i nebeské výše.
Pohlédl v duši sebevraha,
křivé jak stará vodováha,
a přece můj strach,
je méně než z cest prach."

Já chvatně mu pověděl.

"Vy pane znalý světa,
znáte již mnohá léta,
již opustil jste vrátka,
kde žila vaše matka,
však nemáte strach z lidí,
jež sami sebe šidí?
Strach z pusté samoty,
z věčně šedé temnoty,
strach z chladných nocí,
z bezejmenných mocí,
ze smuteční stuhy,
z čenobílé duhy,
pokud neděsí vás vrah,
z čeho máte strach?"

Přemítaje zašeptal.

"Vždyť pohlédni na mně,
a netvař se tak klamně,
dnes již nemám nic,
však nemíval jsem víc,
než starou mnišskou kutnu,
písničky a loutnu,
na níž jsem vždy hrál
a svět se na mě smál.
Dnes mám jen starou knihu,
placatici lihu,
starý zašlý plášť
a v srdci lidskou zášť.
Má loutna již nezpívá,
v mém srdci štěstí nebývá,
já ztratil jsem svůj hlas,
ve válce o víru v nás.

Můj život - prázdný měšec v pasu,
čeho se bojím? Přec vlastního hlasu!"