Ve vlastní špíně a ubohosti

Přežranost lidského pokolení,
nenávist vůči všemu plastovému,
daleko široko nestoudný,
tvor lidský se hanbí v koutě.

Tíha jeho rozptýlení,
chuť jazyka člověčenství kovovému,
vidně svět budoucí blankytný,
krvavým dechem hanbí tě.

Otřesy světem, půdou, životy,
krapet nás ovládl strach, tak třesem se,
boj o lidskou morálku se spustil,
teče do bot a pálí obydlí.

V rozhlasech, na netu klokoty,
s rukama v holých kapsách derem se,
ventilek se uvonil, něco tu zhustil,
šumí a tiše to vymydlí.

Netuším zda sílu nám ještě dopřeje,
možná tu budem sedět,
ve vlastní špíně a ubohosti,
žádali jsme mnoho, mnoho je i bolesti.

Záchranou naděje nebudou peřeje,
už žádná budoucnost, co chceš vědět,
raději netušit, na dítě hledět,
prstíky od popele, konec lítosti.