,,Duše básníkova"

Bílá bělost bílých kvítků
ladně ve svitu luny září.
V závěji zlatých lístků,
voda v peřejích se vaří.

Ó ne, Ó ne, Ó ne (těžce)
ona, ona, ona mne nechce

Hromí hřmí svět padá.
Ona mne nemá ráda.
Jako upír leze na mne žal,
smrt klepe na dveře,
kdopak by se vlka bál...

Její pomněnkové oči na mne hledí,
její vlasy jako hovno v trávě.
Tyto pic zaujmou mě právě,
kdy naproti mne sedí.

Brumbál tahá Prýtové
cecky...
A Ňuf uhodil se do hlavy...
Kasuár dělá hudry, hudry...
A Ron léčí krtky...

Láskou světa napustil jsem
necky...
Na dně kapky zůstali...
Slzy kanou na mé uhry...
Básně lásky = mrdky...

Vždyť každého někdy srdce bolí,
když láska - bláznů víra-
jako krvavé spáry sokolí
naše mladé srce svírá...

Na hlavu si dejme kondom jahůdkový
a skončeme ten lásek příběh pohádkový...