Zvonící hrana...

. . .

a člověk má hodně
a chce ještě víc
až na zem spadne
a nezbude mu nic

a nebo už nic nemá
a vše je jen zdání
a osud je dívka němá
hluchá našich přání

a tenká je hranice
mezi vrcholem a pádem
a je to život, co bolí nejvíce
a stojíme nad tenkým ledem

a krátký je život
a tak málo je času
je těžké nechat to plynout
a je těžké hledat krásu

a je třeba jako slunečnice
za svitem otočit se k zítřkům
a zapálit naděje svíce
a uvěřit budoucím dnům,

ale kdo to umí?
Kdo ještě nepřestal se smát?
Ale hrana zvoní
a není čas zastavit se a stát…