Melancholická pravda

Ona:
Dotknu se tvé dlaně,
zapřáhnu si saně,
životu dám nový jízdní řád.

Odpluli mí sobi,
po vánočním nebi,
měla bych si nové
obstarat.

Mezítím však,
zapřáhnu Tebe,
doneseš mě
do sedmého nebe,
já doufám,
že stane se jak má,
nechci být Tvá
břímě proklatá.

K mému překvapení,
všechno se tak mění,
sehnal jsi mi stádo sobů
do sna,
utekl jsi za ní,
za svou bílou laní,
přišla jsem ti
příliš malomocná.

On:
Nechtěj po mě vysvětlení, Drahá,
zbabělý jsem, jsem slabý čaj,
Drahá.

Když máš vážnou nemoc
a ne v rukou velmoc,
cítím, jiná loďka
pluje do neznáma.

Ona:
Máš veliké štěstí,
že mi drží pěsti
velká přízeň přátel
a mých bližních.

Díky nim jsem živa,
dravá žena divá,
po životě prahnu,
neztrácím svá křídla.

On:
Vybral jsem si špatnou chvíli,
uběhl moc dlouhou míli,
nechci říkat,
co se děje ve mně.

Dlouhou dobu na srdci mi leží,
že závěje ztěží odvanou z mé země.

Ona:
Odpustila jsem ti,
vem si všechny centy,
kup si lásku, kup si zdraví cizích,
prodej svou zbabělost,
jen ta ti nechybí.