Jaká vlastně jsem?

Malá dívka veselá,
to jsem prostě to jsem já.
Jméno Nikola mi dali,
mě už se však nezeptali.
Jsem to dítě se srdcem upřímným.
ráda pochválím, pohrozím, poškádlím.
Ráda zpívám, tančím, kreslím,
na veřejnosti však zpívat nesmím.
Bratr se mě směje pořád,
oběd mu však musím ohřát.
Vařit umím,malovat moc ne,
různé tance to mi celkem jde.
Do všeho se vrhám s vervou,
všechno de však lépe ve dvou.
Proto dobré kamarády vlastním,
občas si to s nimi zmastím.
Radost z maličkostí mám,
před nikým ji neskrývám.
Každý už to na mě pozná,
třeba i ten, kdo mě vůbec nezná.
Úsměv ten mě doprovází všude,
asi už to tak prostě bude.
Jsem čím dál víc veselejší,
od děctví však zbabělejší.
Pavouci a tma mě děsí,
na hřebík už strach pověsím.
Od malička tancem žiju,
třeba i když podlahy myju.
Nejhorší je moje vlastnost
a tou je nehorázná lenost.
Práce se však nebojím,
ke všemu se postavím.
Nevlastním však talent velký,
asi o průměru mojí délky.
Krásu hledám kde se dá,
zatím ji však postrádám.
Za roz budu zase starší
a snad taky o dost vyšší.