Po černých duších

Kráčím pádným krokem,
po černých duších prašných chodníků,
dívám se s pohledem ztraceném pod své nohy,
kde v mlhavý blankyt táhnou cizí oči.

Bez půvabných koketujících múz,
jen oči navždy k nebi upřené,
bez pocitu cennosti pro bezcennost,
s jemným vánkem v kapkách růže.

Do těch blankytných očí,
jen své podpatky bez omezení drtím,
s úsměvem na rtech,
pro jejich slzy, které v krev se mění.

Kráčím padlým krokem,
jeden jediný z posledních andělů,
a říkám si, že lidé jsou ty prašné chodníky,
co v mezích svého počínání potkávám,
že lidé se jen dívaje ztraceně pod své toulavé nohy.

To jen lidé, s duší černou od prachu silnic…