To už je příliž..

Jak moc jsem chtěla být štíhlá,
krásné bříško a ty špíčky pryč.
Po tom, co jsem zhládla její fotku,
na které je jako tyč..
Nechci být jako ona.
Nechci tak dopadnout!
V žádném případě nechci tak uvadnout!
Žebra jí vystupují z kůže,
propadlé břicho z fotky křičí.
Její blonďaté vlásky a tváře,
co mývala červené jako růže.
Všechno je pryč.
Nikdy jsem si toho nevšimla.
Vypadala úplně normálně,
ale až teď vydím, jaká je z ní troska.
Musím jí pomoct! Vím to! To přece poznám,
ale poraď mi. Jen si jí to oznam.
Nevěří mi, nemám u ní důvěru,
jenže to tělo je ve strašném poměru.
Kosti z ní lezou ven, až mi to rve zrak.
Jenže..vysvětluj jí to však.
Nad tím pojmem anorexie se směje,
vůbec netuší, co se to s ní děje.
Měla by se léčit, jenže ona si myslí,
že je tlustá a další nesmysli.
Proč si toho sakra rodiče nevšimnou?
Nebo se jí bojí povědět pravdu upřímnou?
Chci jí pomoct ale nemůžu.
Ona mě nenechá..
na jejím životě stopy to zanechá!