Něva

Zvolna jsem kráčela po nábřeží
Něvy, či možná Vltavy.
Podívej támhle – tam čas běží.
Podívej támhle – tam se zastaví.

Tam podívej se, zastavil se v mysli,
neb ona stěží palčivě si myslí
na tvář a jméno, na pojem bez jména.
Na malou báseň pana Ortena.

Na černou knížku, křehkou jak efeméra.
Na další schůzku s Rousseauem u Voltaira.
Na zítřek plný stejné beznaděje.
Na vody Něvy, pardon, Jeniseje.

Lucerna, která je mostu milostnicí,
svítila do noci, vzlykala na ulici.
Ten její užívá si jinde slasti noci
se sněhem napadlým, vonícím po ovoci.

Díváš se jinam, na život, který plyne.
Na bílé vločky – na ně i na ty jiné.
Na zmrzlý smutek, jehož je všude plno.
Na svoje vlastní malé Borodino.

Stála jsem sama a lidé utíkali
do krajů, které o sněhu nic neví.
Možná, že vůbec nespěchali
zemříti v chladu řeky Něvy.