Básníci nudy

Píšu o generaci, co možná je a možná,
tedy spíš, si namlouvá, ať už pocit síly,
pocit marnosti, pocit prázdnoty.
Cítím, že měl bych toho hodně říct, tak mě
Smrtko, Živote, Lásko nebo jak si říkáš,
zab dřív, než stihnu tě umlčet, padnu-li za sebe.
Vím, že chci říci více, než můžu
slovy ze slovníku říct; však kdo neřekl
co říci bych chtěl? Snad jen já a mojeho
splínu sopel.

Kašlu, kašlu chrchlavě doušky nevyužitého
vzduchu, co kolem poletuje v hejnech a v
plicích mi tuhne, jak krev, když
zhnuseně vidím největší básníky doby,
co svými slovy tolik smrdí z huby.
Smrdí mi nohy, kape mi z huby moč reality snů.
Posílám lodičky skrz bránu
popelnice nekonečně nudných veršů,
co mě nudí, i když jsem nalitej
pod obraz špatného vkusu.

Promiňte mi, zase - ach, proč stále
se omlouvám? - promiňte mi, že mě
nudí vaše básně sladký a vaše
rytmy přesný, že mě nudí rým.
Však světu chybí pohled, básním zase šprým,
beztak každý jenom píše láskyplnej dým,
co se snaží čadit, jak cigáro, ač nemám,
s chutí bych si dal.

Křičím na
všechny
stále stejné,
láskyplné a nezáživné
básníky nudy.
Hej, však vstávejte, hledači pokladů
a v kostele řinčete,
že dnes místo Boha,
vlastně nic - zase nuda...

Jsem jako sirka, co neví zda chytla.
Cítím se marně, nevím, zda ze mě.
Myslím, že hořím, Lásko, Živote, Smrtko
nebo jak si říkáš.