sračky

meleš sračky-
slýchávám dost často a
mě to trápí
ne kvůli mě,
či kvůli pochopení,
kvůli těm lidem,
co říkaj
meleš sračky-
neberu jim to,
pravdu dí,
však sračky
v hlavě mám.
trápí mě to,
že nejsou schopny
prdelního pohledu,
pohledu ze stěny
tenkého i tlustého
střeva, pohledu
sračky.

asi je to moje,
zase,
marnotratnost,
asi zase zbytně
píšu sračky.

lidé často mluví,
mluví, mluví, mluví
a mluví, třeba o
ponožkách, o pivu,
o sexu, o komínech a
o kostele, o lásce a
nemocnici či o škole.
mluví, mluví, mluví
a mluví.

a já si třeba též
začnu povídat.
s šíleností sobě
vlastní, obrátim
ty ponožky, pivo,
sex, komín, lásku, kostel,
nemocnici či školu,
úplně na ruby.
skouším pohled,
ten spodní, prdelní,
ze stěny
tenkého i tlustého
střeva, skouším
co mysl vydrží,
jak si přebere to,
že z podstaty
sračky,
pravdu dím.

meleš sračky-
slýchávám dost často.
avšak vaše
sračky, slyším pořád.
skuste též,
prdelní pohled,
ze stěn
tenkého i tlustého střeva,
uvidíte-
ne vše říká To, jak to zní.