Příběh

Se strachem v dlaních,
odevzdává se do spárů orla,
bezduchost lidská,
do slabé chvilky bodla.
Bezohledně pálí nebeskou modř,
uražená depresí svého vlastního činu,
myšlenkami zaslepená,
ve své nedůvěře neuzná svou vinu.
Se smutkem mezi prsty,
nevýraznost schová do arogance šatu,
svou vlastní zarputilostí,
vzdoruje neochotnému katu.
Beznaděj ve vztek se mění,
pohrdání dodá jí sílu.
Nechápavě do dálky hledí,
snad hledá smrti vílu.
Bez krutosti co v okovech ji držela,
neumí se vypořádat,
porušuje pravidla,
když s nehranou citlivostí chce se hádat.
Nezájem ji neodradí od sebevraždy,
kterou v plánu má a nemusí se bát
lhostejnosti, která ji snad
bude chtít pronásledovat.
Nemyslí na sobectví a ostatní,
v bezmoci a zoufalství dává osudu za pravdu,
raději se navždy bude stranit,
nerozumně uzavřená schová se za hradbu.
Cítí blízkost konce,
sama uprostřed bolesti celého světa,
nevinnost zemřela s odrazem –
ji už nebolí nenávist, zlá věta…