Ironie osudu

Házím smutek do splínu,
sázím kytky, co hynou,
sklízím lásku v útrobách.

Hledám světlo, když se setmí,
na podzim květy letní.
Ve snaze o naplnění touhy doživotní
ztrácím sílu a nemůžu spát.

Je to ironie osudu,
když dál mám jít
po cestách klikatých
a vzdávat hold všem dnům
dávno minulých.

Je to jak stín, co plíží se
a pořád je tma
a já nemůžu vrátit se
na místo, které tak dobře znám…
už nevrátím se…