Pocit všeho

Rád bych tady napsal co teď cítím
Jen kdybych mohl popsat tak různé pocity
Jednou cítím se, že se vznítím…
Potom jsem jak poustevník bez ulity.

Já sem zapomenul poustevník přece…
Má hledat ulitu novou …v té nejčistší řece

Cítím se tak ztracený…
já zapomenul kdo ten člověk před zrcadlem je
Trucuji….jsem zoufalý
Moje mysl, duše a tělo samo se sebou se rve

Já otrávil jsem se láskou…
tou strašně netrpělivou kráskou.
Antibiotika neexistují …protilék však snad
Malé množství postačí, abych naději si neukrad

Jenže když teď o tom píši, strachem přestávám si věřit
Jsem neustále netrpělivý … přestávám dobro šeřit,
Pák náhle rozhodnu se, že už si život nechci mařit
Nechci už se trápit….chci jen celým světem světlem mým zářit

Tohle světlo dává naději ostatním i mně
Dává to krásné teplo co člověk cítí vně
Teď ale potřebuji cítit světlo jiných
Cítit tu nedočkavou krásu duší plynných

Jejich teplo pocítit a ještě více rozpálit
Toužím po tom teplu, chci se zahřát
A ne mrznout a štěstí si oddálit.